Zapovězenci - Návraty

Kapitola 14. - Návraty

Severus Snape seděl ve svém ušáku v obývacím pokoji a pomalu upíjel ze skleničky rudou tekutinu. Bylo to jedno z jeho nejlepších archivních vín, které si šetřil léta pro… vlastně ani netušil, pro jakou příležitost. Oslava? Svatba? Křtiny? Nic z toho se ho netýkalo a tak se nebylo čemu divit, že v současné chvíli už do sebe lil alespoň čtvrtou láhev tohoto ceněného moku.
Snažit se ztřískat archivním vínem, to už musel být skutečně mistrný tah. Severus si byl jistý, že tak drahou kocovinu ještě nikdy ve svém životě neměl. Ale bylo mu to jedno!
Od chvíle, kdy se vrátil do svého tmavého domu v Tkalcovské ulici, uběhl bezmála tři měsíce. Čtvrt roku nudného, stereotypního bytí, jehož jedinou náplní bylo zírání do zdi.
Měl tolik času na to, aby si uvědomil, že jeho život už je skutečně naprosto k ničemu. Jeho úděl dvojího agenta skončil a zredukoval se na úděl nultého agenta. Jeden „pánů“ vypsal na jeho hlavu slušnou kupičku galonů, zatímco ten druhý teď leží mrtvý někde v hlubinách jezera a nejspíše se už dávno stal potravou pro ryby.
Albus je vždycky tak rád chodil krmit.
Jenže ani to nebylo všechno. Zatímco jeho učitelská pozice zmizela stejně rychle jako hrad pod hladinou, zmizela s ředitelem náhle i veškerá důvěra v jeho osobu v Řádu. Jistě, našli se tací, kteří přesvědčovali, že je spolehlivý, ale i tak mu bylo lehce naznačeno, že bude lepší, když jejich řady opustí. Poměrně odvážný tah, když Řád byl na pokraji kolapsu a jeho řady byly více než žalostné. Ale on, Severus Snape, se ni nedoprošoval a doprošovat nebude.
A tak se celý jeho svět smrskl na tuhle budovu, na tuhle místnost, na tuhle sklenku vína, kterou do sebe právě obrátil. Už ani nepočítal kolikátá byla. Jedinou jeho zábavou se stalo pročítání donášených novin, které se staly jeho jedinou spojnicí se světem. Jenom díky tomu se dozvídal o sesazení ministra, útoku Smrtijedů na mudlovský Londýn i nové bojové skupině bystrozorů, kteří se zřejmě vzbouřili proti ministerstvu a přidali se na stranu Řádu.
A všechno beze mě!
Mrštil noviny do krbu, o který se v zápětí roztříštila i poloprázdná sklenička. Bylo mu z toho všeho na nic! On byl bojovník, nedokázal sedět doma na zadku a nic nedělat! Kdyby měl alespoň práci… kdyby měl něco, čím by se mohl zabývat! Jenže kvůli bojům na příčné ulici, byly uzavřeny téměř všechny obchody a on měl všechny své zásoby v Bradavicích.
Pěkně uchované a zakonzervované, pomyslel si trpce, na věky věků!
Seděl před krbem dlouho do noci. Už ani nepopíjel, náhle byl líný a znechucený už pouhou představou, že by se měl zvedat a někam chodit. Nejraději by tu jen zůstal sedět a nechal svět plynout bez něho. Stejně si jeho nepřítomnosti nikdo určitě ani nevšiml.
Možná bych se mohl vrátit do lesa, napadlo ho náhle. Jistě, dokázal by se přemístit na místo, odkud před těmi týdny odešeli a určitě by našel i místo jejich pobytu. Třeba by dokázal obnovit bariéry a mohl by tam pár dní i zůstat. V lese byla spousta roztodivných rostlin, které byli vzácné a možná třeba i úplně neznámé. Mohl by začít s výzkumem, mohl by objevit něco nového, mohl by…
Ale vždyť to bylo jedno. I kdyby neobjevil nic, měl alespoň nějaký záchytný bod, kterého se nyní mohl držet. A který držel jeho.

***

Soustředil se. Ale pokusil se soustředit ne na místo, odkud se před dvěma měsíci přemístili, ale na místo, kde těch několik dní žili. Třeba se v bariéře vytvořila nějaká další trhlinka a on se bude moci přemístit blíž, než jen na tu půl míli daleko.
Jaké překvapení ho čekala, když náhle otevřel oči a zjistil, že se přemístil skutečně téměř přímo do jejich tábořiště. A jaké ještě větší překvapení ho čekalo, když zjistil, že se přímo proti jeho tváří řítí něco od pohledu pevného a tvrdého.
Instinktivně se přikrčil.
„Co to sakra…?!“
Jeho lamentace byla uťata, když se postavil a zjistil, že se ona věc vrací zpátky. Přikrčil se znovu, ale tentokrát už nedokázal uržet stabilitu a doslova si dřepl na zadek.
Teprve nyní si uvědomil, že ta podivná věc, která ho tak ohrožovala nebylo nic jiného, než dlouhé prkno přehozené přes rameno Nevilla Longbottoma, který se nyní nechápavě rozhlížel okolo sebe, jako kdyby slyšel něco podivného. Nakonec však jen pokrčil rameny a odešel směrem k tábořišti.
Longbottom tady?! zamračil se profesor, když se sbíral ze země. Že by se taky vrátil kvůli bylinkám? To by bylo možné, má o ně skutečně velký zájem, ale… ale…
Ale nedokázal si potom vysvětlit, co tady dělali všichni ti ostatní.
Ano, ostatní.
Ať se podíval, kam se podíval, všude viděl pobíhat své bývalé studenty. A nebyli to pouze ti, se kterými tu strávil už oněch pár dní, ale i mnozí další. Studenti ročníků, které už dávno vyšli. Viděl zde bývalé famfrpálové hráče od Cho Changové, přes Olivera Wooda až ke Katie Bellové. Za své koleje tu viděl málo studentů, ale i přesto se sem tam nějaký objevil.
Ale co tu sakra dělali?!
Pomalu sešel dolů, k místu, které sloužilo jako jejich malé centrum, místo, kde bylo většinou ohniště. Nyní se tu kolem něho zvedaly jednotlivé chatky, vystavěné kolem dokola mezi stromy jako malé náměstíčko. Snape stál uprostřed toho všeho a rozhlížel se okolo, s očima široce otevřenýma a bradou pokleslou.
Sledoval ten rumraj okolo, jak okolo něho pobíhali jednotliví studenti, ale nikdo mu očividně nevěnoval více pozornosti.
„Vítejte,“ ozvalo se ze ním.
Otočil se na dívku, která k němu přicházela pomalou chůzí a utírala si špinavé ruce do očividně pracovních kalhot. Slečna Grangerová se na něho mírně usmívala a zdá se jí vůbec nepřekvapovalo, že ho tady vidí. „Jak vidíte… nejste jediný, komu se zastesklo a rozhodl se vrátit,“ pokrčila rameny a rozhodila rukama okolo sebe.
„Myslíte si snad, že jsem se vrátil na trvalo?“
Dívka zvedl obočí a naklonila hlavu, aby se podívala na jeho bok, kde visela jeho plně naplněná brašna. „V tom vaku máte tím pádem jen svačinu, že ano?“
Profesor si pohodil zavazadlem víc na rameno a místo odpovědi si jen odkašlal. „Hodlal jsem… ehm… vrátil jsem se sem kvůli výzkumu zdejších rostlin.“
„Tak to se budeme moci přidat k Nevillovi. Jeho chatrč už teďka vypadá jako úschovna sušených rostlin,“ kývla na mladíka, který se právě pokoušel s prknem na rameni se protlačit skrz dva velice blízko rostoucí stromy.
„Chcete se mě zbavit, slečno Grangerová?“ zamračil se na ni. „Longbottom mě dneska už jednou málem zabil. A to jsem byl od něho na dva metry daleko. A vy chcete, abych s ním spolupracoval?“
Dívka jen s úsměvem pokrčila rameny.
Snape zavrtěl hlavou. Tenhle rozhovor neměl perspektivu. Ještě jednou se rozhlédl kolem a sledoval zrovna dva mladíky, jak dalšímu posouvali pomocí hůlek několik dalších fošen nahoru mezi větve, aby je upevnil na střechu svého nového obydlí.
„Proč se sem všichni vrátili?“ zeptal se náhle a otočil se ke slečně Grangerové, ve svém hlasu zvědavost.
„Ze stejného důvodu jako vy,“ usmála se na něho, než její tvář zvážněla. „Pojďte, provedu vás,“ pokynula mu a on se vydal pod jejím vedením celým táborem.
„S Harrym jsme potřebovali místo, kde bychom mohli v klidu zůstat a které by bylo absolutně v bezpečí. V bezpečí, co se týká vpádu kouzelníků,“ dodala, když se už už nadechoval k protestu. „A tak jsme se vrátili sem. Ale nebyli jsme tu první, táhle kluci už tu byli před námi. Prý se vrátili jen pár dní po odchodu,“ ukázala na skupinku chlapců, nejlepších kamarádů z Havraspáru, kteří se právě dohadovali nad nějakým plánem.Posílili zabezpečení, vytvořili bezpečnou přemisťovací dráhu přímo do tábora… a támhle,“ ukázala za balvany, „je tam přehrazená řeka a vytvořené… v podstatě taková vana. Dá se tam koupat, je ideální na mytí. A když se aplikuje dobré kouzlo, teče tam i teplá voda,“ zašklebila se.
„Latríny jsou postavené na druhé straně. Pokud je použijete, dejte si pozor, kluci tam s oblibou dělají různé pastičky a čekají, kdo tam spadne.“
„Velmi dospělé,“ utrousil profesor.
„Každý si tu postavil vlastní chatrč. Buď sám nebo ve dvojici, pokud se složí, jsou tu obydlí až po čtyřech. A ne… než se zeptáte, kluci a holky nespí odděleně. Dokonce velmi často spí přímo spolu,“ utnula jeho mrmlání a podívala se na něho pohledem, jako kdyby mu říkala - jestli s tím máš nějaký problém, máš smůlu . Támhle ta větši budova je něco jako společenská místnost a jídelna dohromady. Někdy se tam i vaří. A potom je tu poslední; ošetřovna,“ poklepala na stěnu dřevěné boudy, kterou právě míjeli. „Velmi důležitá.“
„Oh, výborně,“ nadnesl Snape, „vidím, že jste se skutečně za tu dobu činili. A hřbitov tu máte taky?“ nadhodil kousavě.
Podívala se na něho s podivnou ublížeností v očích, vůbec se tomu nesmála. Teprve po chvíli zvedla pomalu ruku a ukázala kamsi mezi stromy.
S těžkým srdcem si všiml, že tam stojí dva kříže obložené květinami. „Kdo…?“
Nestačil se zeptat, dívka už dávno pokračovla v cestě. Zřejmě se o tom bavit nechtěla. Srovnal s ní krok a když nic neřekla, mlčel stejně tak. Prošli zpátky půlkou tábora a poté za jejich společenskou budovu dál mezi stromy. Severu stále čekal, kdy dorazí k hraně jejich ochranné barikády, protože si byl jistý, že tahle rozlehlé jejich předchozí tábořiště rozhodně nebylo. Ale místo toho, došli jen k úzké mítině, jejíž kraj byl označen velkou cedulí; Vstup zakázán! .
„Konec bariéry?“ zeptal se.
„Ne. Cvičiště.“
Zvedl překvapeně obočí. Cvi-co?
Nebylo mu umožněno ani pomyslet na víc, když před ním náhle prosvištěl zvukem jeden ze studentů a rozplácl se na trávě. Zvláštní… podle Snapeova názoru by ta tráva neměla ani v nejmenším tak pružit.
Pokud se nemýlil, tak ten mladík byl Josh Carter z šestého ročníku. Měl na sobě pouze kalhoty a jeho tělo, dosti poškrábané a zbité, se lesklo potem. V tuto chvíli se však jen lehce chvělo přerývavým dechem doplňovaným o peprné nadávky.
Snad ho chtěl zkrotit a strhnout mu pár bodů, ale to se k nim už přihnal další mladík, také dosti spoře oděn, s hůlkou v ruce. „Dobrý, Joshi,“ promluvil a profesor v tom hlase poznal mladého Pottera, „jen ten pohyb hůlkuo musí být rychlejší, aby se štít stačil zformovat,“ podal mu ruku a pomohl ležícímu mladíkovi na nohy. Jeho pohled však náhle sklouzl k nim.
„A hele,“ podotkl s pohledem upřeným na Snapea, „máme návštěvu. Můžeš ještě cvičit, když tak budeme pokračovat zítra,“ otočil se na Joshe Cartera a lehce ho poplácal po rameni, než se jim vydal vstříc. Cestou si ještě přivolal své tričko, které si však jen lehce přehodil přes rameno.
„Profesore? Vás bych tady nečekal?“
„Smím se zeptat na důvod, pane Pottere?“
„No,“ sundal si mladík brýle a setřel z nich několik kapek potu, „Moody říkal, že se nebudete až do odvolání účastnit žádných akcí Řádu. Myslel jsem, že jste třeba někam odcestoval nebo se zranil. Bylo mi zvláštní, že byste bez nějakého zvláštního důvodu se odmítl účastnit bojů,“ dodal.
Snape byl zaskočen. Nejenže mladý Potter nevěřil tomu, že by sám opustil bojiště, on se ani nezmínil o tom, že by snad jeho profesor opustil Řád zkrátka proto, že by přešel na druhou stranu. Byl to zvláštní a trochu i hřejivý pocit někde hluboko uvnitř. Na druhou stranu stáhl rty do úzké linky, když si představil, co o něm ten starý kulhavý bystrozor nejspíš trousí za jedy.
„Máte trochu pravdu. Řekněme, že jsem byl… odejit.“
Oba studenti překvapeně vydechli. „Oni vás vyhodili?“
„Jak by mě mohli vyhodit odněkud, kde je člověk zcela dobrovolně?“ nadhodil. „Nazvěme to tak, že jsem dostal označení persona non grata*.
„Ale proč?“
Pohlédl na svoji studentu svým mrazivým pohledem. „Hádejte, slečno Grangerová. Můžete třikrát!“
„Teda… nemyslím proč. To je mi jasné!“ opravila se překotně. „Teda… spíš mě zajímá… proč teď? Nikdy dřív jim to nevadilo.“
„Vadilo to vždycky. Jen… za Brumbála…“
Nechal slova volně vyznít do ztracena. Oba studenti chápavě přikývli. Jejich další cesta však pokračovala v tichosti. Potter jen sem tak občas prohodil pár slov se svými spolužáky, kteří se ho na něco ptali. Snape se do jejich hovorů nepletl. Neměl na to právo, on tu byl navíc. Za chvíli se opět přemístí pryč a zmizí z tohohle místa, kde zřejmě taky nebude jeho přítomnost zrovna žádaná.


* oficiální označení nežádoucích osob